Hrát bez diváků je směšný, říká útočník Martin Blažek

Šest let válčil v extraligovém dresu Liberce. V tom se lvíčkem na prsou mu jen těšně unikla účast na juniorském MS. Třicetiletý útočník Spartaku Martin Blažek tak bude mít jednou svým synům co vyprávět.

Jak se cítíš jako dvojnásobný otec?
Jednoduše unaveně (smích). Ne, vážně, jsem za oba kluky moc rád a jsem na ně i přítelkyni pyšný. Adélka to skvěle zvládá. Každopádně je to úplně nový život s jinými prioritami. Každý den je odlišný a v noci platí to samé.

Takže se vedle staršího Mikuláše a mladšího Filipa moc nevyspíš?
No, upřímně moc ne (smích). Už se fakt těším na kvalitní spánek.

Ten pocit dobře znám. Jak se ti vůbec daří skloubit rodinu, práci a florbal?
Řeknu to takhle. Kdo už má alespoň jedno dítě, tak ví, že se svět otočí jiným směrem a na vlastní koníčky nezbývá moc času. Když jde navíc o časově náročný florbal, je to ještě složitější. Do toho u policie sloužím dvanáctihodinové služby, což znamená, že když jsem v práci, kluky ten den nevidím a z práce jdu hned na trénink.

A do toho padne ještě služba nepravidelná...
Přesně, takže se stane, že stihnu třeba jen jeden trénink za týden a nebo taky žádný. Kdybych měl jiné zaměstnání a chodil domů ve tři, čtyři hodiny odpoledne, určitě by mě v hale viděli častěji.

V zápase je pak určitý tréninkový výpadek asi znát, ne?
A jak, na hřišti se necítím dobře a navíc to není fér vůči spoluhráčům, kteří poctivě celý týden trénují.

Už čtyři a půl roku děláš u policie. Teď máte na noční celkem klid, když se nesmí vycházet.
Jo, teď je to super. Bral bych nouzový stav z pohledu práce pořád (smích). Venku se sice pár lidí občas zapomene, nebo nemají roušku, ale těm domluvíme a spokojeně se rozloučíme. Samozřejmě se občas najde někdo, s kým se nedá moc mluvit.

To je asi všude stejné. Abychom ale nebyli příliš vážní, co nějaký humorný zážitek, byl by?
Těžko v paměti něco hledám, naše práce upřímně moc vtipná není. Zábavných kolegů máme ale plný barák, ačkoliv jsme u spoustu lidí za blbce.

Jakou máš hodnost?
Vraníka, teda vlastně podpraporčíka (smích).

Pojďme zase k děravému míčku. Šest let si hrál extraligu za Liberec, nechybí ti florbal na téhle úrovni?
Jak už jsem řekl, život se teď ubírá jiným směrem. Takže nechybí. Navíc na to nemám ani výkonnost. Kdybych byl mladší, extraligu bych si chtěl ještě zahrát, protože to bylo super. Akorát bych rád vyhrál víc zápasů (smích).

Je pravda, že se Liberci tehdy dvakrát nedařilo.
To ne, ale bylo fajn si občas zahrát v televizi a mohla se na mě koukat rodina. Hlavně teda taťka, který je mým nejvěrnějším fanouškem. Takhle mě mrzelo, že jsme extraligu nemohli sdílet spolu naživo. Život v Liberci byl jinak parádní, našel jsem si super kamarády a i město nabízelo celou řadu možností k zábavě. Na tuhle extraligovou štaci vzpomínám jen v dobrém a rád se na sever vracím.

K několika zápasům si nastoupil i za juniorskou reprezentaci. Jak na tohle období vzpomínáš?
Hodně mě mrzí, že jsem se tehdy nepodíval na mistrovství světa. Byl jsem první náhradník. Jinak bylo fajn porovnat se s týmy jako je Švédsko a Finsko. To byl vždycky mazec. Člověk viděl, co všechno musí ještě zlepšit.

Už pátou sezonu válčíš opět za mateřský Spartak. Změnil se podle tebe za ty roky florbal v Pelhřimově?
Určitě. Nepovedlo se nám udržet 1. ligu, což je velká škoda hlavně pro mladé kluky. To mě mrzí ze všeho nejvíc. Zajímavější jsou určitě tréninky, kde se teď více řeší taktika a trénování postupné hry celé lajny.

A co atmosféra v týmu?
To je otázka. Podle některých lidí se změnila dost. Už se prý netáhne za jeden provaz a nejsme jeden tým. Já to tak ale necítím. Mimo to bych rád třeba pochválil vedení a sponzory za materiální podmínky a oddílové oblečení. To se obrovsky posunulo.

Když už jsme nakousli jedno ožehavé téma, zabrousíme do druhého. Před časem si poukazoval na fakt, že někteří hráči florbalu nedávají, co mají. Jak si to myslel?
Myslel jsem to tak, že jsme na sebe při hře v tréninku moc hodní a v zápasech nám pak chybí důraz. Všichni by si měli vzít příklad z Milana (Hendrycha, poz. aut.), který nevypustí jediný souboj a jeho zarputilost se jen tak nevidí. Trenérům jsem do toho nikdy moc nemluvil, jen jsem se snažil poukázat na určité detaily.

S kým si na hřišti nejvíc rozumíš?
Jednoznačně s Vaškem (Fučíkem, poz. aut.). Je to chytrý kluk, o hře přemýšlí a má dobrou techniku hole i střely. Ve spoustě věcí si vyhovíme a za ty čtyři roky už víme, kam si ten druhý naběhne. Je radost mu dát nahrávku k pravému mantinelu, skoro vždycky je to gól.

Kvůli koronaviru se už měsíc a půl nehraje. Těšíš se na opětovný rozjezd?
Těším se moc, protože mi pohyb obecně chybí. Zavřít se doma, nebo jít na procházku mi nestačí a jen běhat dokola mě nebaví. U kolektivního sportu si nejvíc odpočinu.

Restart bude ale zřejmě dost hektický.
To bude. Myslím si, že by se sezona dohrát měla, ale určitě by nikdo neměl sestupovat ani postupovat.

A navíc hrát třeba bez diváků...
To mi přijde úplně směšný! Když hrajeme doma, je vidět, jak na hřišti každý podá úplně jiný výkon, než venku. To je pak znát i na výsledcích. Proto bych diváky do hlediště určitě pustil.

Nejsi zdaleka první, který nedá na domácí fanoušky dopustit.
Jsou nejlepší v lize, bez nic nemá vůbec cenu hrát. Rád bych jim touto cestou poděkoval za přízeň a ať jsou nám nakloněni i nadále. V téhle těžší době přeji všem hlavně pevné zdraví, rodinnou pohodu, hodně dárků pod stromečkem a šťastný rok 2021.