Rozhovor s dvorním fotografem Jaroslavem Šulcem
Dobrý den, Jaroslave, máme první měsíc roku 2023 za sebou. Jaký jste měl vstup do nového roku? Dal jste si nějaká předsevzetí?
Do nového roku jsem vstoupil s vizí, že tento rok bude určitě lepší, než byl ten předešlý, a stejně jako většina zaměstnaných spoluobčanů nástupem do pracovního procesu – s plným fondem dovolené a s plánováním, kam pojedeme v létě na rekreaci.
Co se týká předsevzetí, tak si již delší dobu ze zásady žádná nedávám. Nemám alespoň špatný pocit z toho, když takové předsevzetí nedodržím.
Víme, že jedním z vašich koníčků je rybaření. Od minulé sezóny se sportovní svět vrátil do normálního režimu a vy opět trávíte většinu víkendu v hale. Jak se vám vracelo za foťák z čerstvého vzduchu u rybníku do toho „upoceného“ do haly?
Rybaření je pro mne taková forma relaxace, ale k focení v té „upocené“ hale jsem se vrátil rád. Mám dobrý pocit z toho, když se mé fotky někomu líbí, nebo když je nějaký reportér použije ke svému článku o florbalu. Zvlášť, když se mi někdy podaří zachytit nějaký ten zajímavý okamžik ve hře. Samotnou kategorií je focení mládeže, kde možná víc než jiní fanoušci vnímám tu pravou, nefalšovanou dětskou radost ze sportu.
Letošní sezónu do Áčka přišli další mladí hráči. Přijde mi, že mladí vaší přítomnost vnímají a rádi oslavují gól i přímo do objektivu.
Ano, to je pravda. Takový projev radosti je dobrý i pro fanoušky. Jsou rádi, když vidí, jak se hráči po vstřeleném gólu radují. Podporuje to i tu bouřlivou atmosféru v hale. Podle mě to i po psychické stránce motivuje ostatní hráče k vyvinutí maximální snahy o co nejlepší výkon. Rád fotím takové situace, a nejen kvůli té fotce . Pouze bych chtěl podotknout, že v zápalu radosti si slavící hráč neuvědomí, že k focení používám teleobjektiv, se kterým jeho fotku na vzdálenost jednoho metru prostě neudělám.
Všichni vás známe jako dvorního fotografa Spartaku Pelhřimov. Baví vás i jiný druh žánru? (nemyslím rodinu)
Kromě sportu (florbalu) se pokouším o makrofotografii. Ale tyhle fotky využívám pouze pro svoji potřebu, převážně na pozadí monitoru PC. Jsou to rozdílná fototémata – kluci na palubovce nepostojí a u toho makra mám spoustu času na přípravu, než nějakou fotku vyfotím.
Stíháte ještě vůbec i jiné koníčky než rybaření a focení florbalu? Prozradíte nám, jak pan Šulc rád tráví volné chvíle?
Tak toho volného času mi opravdu moc nezbývá. Vždy říkám, že nejvíce volného času mi zabere zaměstnání. (smích) Občas nějaká zajímavá knížka, rekreačně cyklistika (což jsem v poslední době hodně zanedbal, ale chci to napravit – ale není to předsevzetí) /smích/, procházky přírodou.
Vrátím se pár měsíců zpátky. 27. října Spartak hostil Bohemku a diváků přišlo neskutečných 417. Jak obtížné bylo fotit takovou akci?
Obtížnější to bylo pouze v tom, že jsem byl limitován prostorem, odkud jsem mohl fotit. Nechtěl jsem překážet ve výhledu divákům, ale zároveň jsem se potřeboval dostat do takového prostoru, odkud bych měl možnost pořídit zajímavou fotku. Doufám, že se mi to alespoň trochu povedlo.
Samotné focení florbalu moc času nezabere, ale s jejich zpracováním je to trochu jiné. Je to taková má „posedlost“ - snažím se, abych z každého zápasu měl alespoň jednu fotografii každého našeho hráče, který zasáhl do hry. A když už těch fotek mám několik a jsou alespoň trochu „koukatelné“, tak je mi zase líto je promazat.
Tím se chci omluvit za ty zveřejněné fotografie, které mají více šumu než je zdrávo, nebo jsou trochu „mázlé“. Vím o nich, ale situace, které zachycují, se mi zdají být zajímavé a můžou být zajímavé i pro někoho jiného. Pro mne samotného by bylo potěšením, i kdyby se líbila jen jedna fotka z těch, které zveřejním, i kdyby to udělalo radost jen jednomu z hráčů, rodičů nebo fanoušků.
