Fandit nebo koučovat
- Jakým způsobem se rozvíjí herní inteligence? Pomáhají hráčům pokyny během utkání? Pokud ano, tak které?
Z odpovědí na tyto a další otázky vyplývají závěry nejen v oblasti koučování hráčů ze strany trenérů, ale i k problematice chování rodičů při utkáních.
Nejprve si analyzujme množství a druh informací, které musí hráč během utkání zpracovávat:
V prvé řadě musí neustále vyhodnocovat dění na hřišti a dle toho se rozhodovat, jak se zachovat v konkrétní herní situaci (zda přihrát nebo jít sám, zda vyrazit proti míči nebo ne, komu přihrát a proč,…). I když zrovna není blízko míče, musí neustále měnit svoje postavení vzhledem k vývoji situace. Musí při tom brát do úvahy jednak prvky učené v tréninku, jednak pokyny, které mu dal před utkáním trenér.
Hráč musí spoustu těchto otázek řešit od prvního do posledního hvizdu!
Tak, a teď mu do toho začne z lajny dávat další, aktuální pokyny trenér – to je další prvek, který musí hráč během utkání dobře vnímat, protože trenér se mu snaží pomoci, poradit a připomínat, jak se v určitých situacích zachovat v souladu s principy učenými v tréninku a s pokyny pro konkrétní utkání (otázka četnosti a druhu pokynů, způsobu komunikace je samostatnou kapitolou).
Do teď by se to asi dalo ještě zvládnout.
Ale co když do toho ještě začne radit rodič, příbuzný, známý? Co když, jak se to často stává, mu říká něco jiného, než mu řekl trenér v kabině? Když zareaguje na pokyn rodiče a trenér mu vyčte špatné řešení, jak se asi hráč cítí? Je to vůči němu spravedlivé?
Hráči mají přece pro každé utkání pokyny, které se každým utkáním mohou do určité míry obměňovat v souladu s požadavky na postupný vývoj hráče i herního systému celého týmu.
Pak ani křik pokynů, které trenér měl na hráče během minulého utkání, nemusí být v souladu s pokyny pro konkrétní zápas!
Další otázkou, už ale určenou pro jiný materiál, je způsob rozvíjení herní inteligence.
Tak tedy jen krátce odpovíme otázkou: Pokud hráč neustále během utkání slyší pokyny: střílej, přihrej Honzovi, tam neběhej, tam běž, udělej to, nedělej tamto“, jak potom můžeme očekávat, že vychováme hráče, který bude brát zodpovědnost v rozhodujících chvílích utkání na sebe, že bude řešit herní situace samostatně, sebevědomě?! A je tedy hlavní úlohou koučování hráčů, dětí především, neustále napovídat hotová řešení situací a s hráči tak po hřišti pohybovat jako s loutkami, nebo je na správná řešení jen navádět a pomáhat jim, aby na něj přišli sami?
Proto, prosíme, rodičové, příbuzní, známí, dětem během utkání fanděte, jak jen to jde, ale neraďte. Nám i Vám bude časem odměnou inteligentnější, situace samostatně řešící hráč a sebevědomější člověk.
ZÁSADA : ,,RODIČE FANDÍ, NERADÍ"
viz také
