Koučování dětí rodiči od postranní čáry
AUTOR ČLÁNKU: Michal Ježdík, článek vyšel v časopisu COACH 2022/04.
To, co při zápasech zaznívá z jejich úst, je mnohdy částečně šokující, často zásadně irelevantní a také zavádějící. Na fandění nebo povzbuzování dětí či týmu není nic špatného, ale mnoho rodičů má tendenci jít daleko za tuto hranici. My, rodiče, máme v životě našich dětí jen několik let, kdy můžeme sedět a dívat se, jak si hrají, a přesto se chováme, jako by jejich utkání bylo finále mistrovství světa
Ze zkušeností z pozice trenéra i rodiče jsem přesvědčen, že koučování rodičů od postranní čáry je jedním z nejničivějších návyků v dětských a mládežnických sportech. Málokdy přináší lepší výsledky v krátkodobém horizontu a z dlouhodobého hlediska to velmi vážně omezuje vývoj dítěte a lásku ke hře.
Mnohokrát jsem se zeptal rodičů, kteří intenzivně a neustále koučovali své děti od postranní čáry, co je jejich cílem. Když jsem překonal první vlnu postavenou na impulzivním štítu „co je ti do toho, starej se o sebe a své děti“, nebo „když ti to vadí, sedni si jinam“, bylo jejich touhou pomoci dětem k získání profesionální smlouvy nebo se dostat v budoucnu do zahraničí. V poslední době se k tomu přidává vidina vysokoškolského stipendia na univerzitě v zahraničí.
Jen málokdo z nich si byl ochoten připustit, že samotný zvyk vodit dítě – hráče po hřišti jako loutku bude mít za následek, že jejich dítě se bude v budoucnu extrémně těžce adaptovat na větší a lepší konkurenci, které bude čelit v období dospívání. Kromě toho, když se jejich zvyk rozšíří i na další spoluhráče, může dojít i k ochromení vývoje celého družstva.
Snažit se trénovat své děti nápovědou od postranní čáry má na jejich rozhodování na hřišti v budoucnu opravdu minimální, ne-li žádný vliv. České děti nejsou o nic méně talentované než jejich protějšky z jiných zemí, ale výrazně zaostávají ve fotbalovém, hokejovém, basketbalovém, volejbalovém IQ.
V jednom ze svých příspěvků v magazínu Coach jsem psal o trenérech dětí, kteří říkají hráčům, co mají dělat každou vteřinu každého zápasu, a tím jim, možná někdy nevědomky, ubližují. Odpovědnost za rozhodování se odebírá dětem a přenáší na trenéra. Největším nebezpečím je, že tento model může přinést několik výher v dané sezoně, ale z dlouhodobého pohledu to je pro vývoj sportovce katastrofální. Rodiče koučující své děti od postranní čáry spadají do stejné kategorie, ale s přidanou hodnotou, že chtějí, aby jejich dítě bylo hvězdným profesionálním hráčem. V praxi to znamená, že pokyny, jež rodiče dávají, jsou obvykle ještě horší.
Trenéři by měli trénovat a rodiče zůstat rodiči. Dobří trenéři dětí a mládeže mají předem připravený dlouhodobý plán rozvoje, jehož pilíře umožňují hráčům se v průběhu sezony zlepšovat. Nedílnou součástí je mix počtu tréninků a utkání. Pokud má rodič zájem dozvědět se víc o plánu rozvoje, je to skvělá příležitost pro rozhovor s trenérem. I v tomto případě je dobré, aby všichni zúčastnění „četli stejnou stránku knihy“. Bohužel mnoho rodičů mnohem víc zajímají okamžité výsledky než dlouhodobý rozvoj dítěte.
Co tím chci říct, je, že malé 9leté dítě nemusí být hned Patrik Schick, Steph Curry, David Pastrňák nebo Katka Elhotová. Mohou být však jeho vzory. Dítě potřebuje čas experimentovat a naučit se pochopit hru. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je jednoduše hra samotná, ideálně bez přítomnosti dospělého. V prostředí, v němž se dítě cítí bezpečně a svobodně, v němž si může vyzkoušet různá řešení a v němž je povoleno chybovat. Hrát fotbal, basket či hokej na malém hřišti je jeden z nejlepších způsobů, jak toho dosáhnout. Bez intenzivního koučování od postranní čáry. Umožníme tím dětem objevovat nová řešení, zachováme jim větší radost ze hry a významně přispějeme k rozvoji rozhodovacích procesů.
Bohužel v našem dětském sportovním prostředí se čím dál tím víc cení vyhrávat za každou cenu. Malé děti musí dávat hodně gólů, košů nebo úspěšných smečí, protože jen o nejlepší střelce je zájem. Nedej bože, abychom po nich chtěli učit se bránit, driblovat a skvěle přihrávat. Aby „urychlili“ jejich vývoj, rodiče jim od postranní čáry během utkání říkají, co mají dělat, kdy to mají dělat, kde to mají dělat a jak to mají dělat.
To ale děti pouze mate. Místo toho, aby se učily číst a reagovat na hru a učit se metodou pokusů a omylů, neustále otáčí hlavu směrem ke svým rodičům k postranní čáře, aby se jejich oči ptaly, co mají dělat. A ta nejhorší varianta? Pokud na ně od postranní čáry křičí trenér i rodiče a dávají jim mnohdy ještě protichůdné pokyny. Opravdu to zní jako dobré prostředí pro učení a zlepšování?
„NEJHORŠÍ VARIANTA? POKUD NA DĚTI OD POSTRANNÍ ČÁRY KŘIČÍ TRENÉR I RODIČE A DÁVAJÍ JIM MNOHDY JEŠTĚ PROTICHŮDNÉ POKYNY. OPRAVDU TO ZNÍ JAKO DOBRÉ PROSTŘEDÍ PRO UČENÍ A ZLEPŠOVÁNÍ? NECHME DĚTI EXPERIMENTOVAT A PŘIJÍT NA TO, CO FUNGUJE, A CO NAOPAK NE.
Nechme děti experimentovat a přijít na to, co funguje, a co naopak ne. Většina rodičů nikdy nedělala daný sport na špičkové úrovni, ani nejsou špičkovými trenéry dětí. Jednoduše „trénují a koučují“ v daný moment a doufají, že jejich výkřiky rádoby instrukcí pomohou dětem se vyhnout „selhání“ v jejich výběru řešení dané situace na hřišti, aniž by přemýšleli o dlouhodobém rozvoji.
Nechme děti rozvíjet jejich osobnost a budovat si vlastní identitu. Nevyrábíme roboty. Úspěch v dětském sportu se neměří pouze výhrami a porážkami a vstřelenými góly. Skutečný vývoj je mnohem obtížněji kvantifikovatelný. Je velký omyl si myslet, že když rodiče dítě koučují od postranní čáry, budou se děti automaticky zlepšovat v rozhodování, technických dovednostech, vidění hřiště, čtení hry a v budoucnu je tím pádem přivedou k většímu počtu vítězství a vysněnému profesionálnímu kontraktu
Dětské sporty patří dětem, ne dospělým. Prostory kolem postranních čar se často stávají místem primitivismu nejen v chování, ale také v naprosté neschopnosti jen tak sedět a užívat si den. Pro každého dospělého jedince je velmi těžké si užít sledování svých dětí při sportu, když je do hry extrémně emocionálně vtažen.
Nevěřím tomu, že se neumíme posadit, dívat se a relaxovat! Čím agresivnější a nekontrolovanější rodiče jsou, tím menší je pravděpodobnost, že si děti hru užijí. Čím méně se děti při hře cítí zpečně a svobodně, tím je pravděpodobnější, že skončí dřív, než nakouknou do zádveří profesionálního sportu. Takže tento velkolepý plán získat profesionální smlouvu nebo stipendium na zahraniční škole se často začne rozpadat dřív, než se dítě přehoupne do teenagerského věku.
Potkal jsem a viděl spoustu rodičů, kteří nepatří do této skupiny. Pomáhají svým dětem pěstovat lásku a vášeň pro sport a hodnoty, které je budou provázet celým životem. Připadá mi však, že jich je stále méně. Přispět k vytvoření prostředí, ve kterém se budou naše děti cítit bezpečně a svobodně, kde se budou zlepšovat, musíme my všichni.
Stačí změnit své způsoby chování, investovat do vlastního úsilí to dokázat, dát ruce pryč od trénování od postranní čáry a třeba se i jednoduše zeptat svého dítěte, jestli ho to na tréninku či utkání bavilo. Místo toho, abychom mu nadávali za to, co se mu nepovedlo, co měl udělat jinak, nebo přehnaně analyzovali jeho výkon. Spíše než jen pochválit za vítězství tleskejte také úsilí a zlepšení.
viz také
