Malý sportovec se nesmí rodiče bát

Myslím si, že každý by si měl na začátku zodpovědět otázku, co od toho, že děti budou sportovat, vlastně očekává? Mám totiž dojem, že spousta z nich s tím má spojená hrozně velká očekávání. Vidí, že z jeho syna bude David Pastrňák, z dcery třeba Aryna Sabalenková, Kája Muchová nebo Ester Ledecká. Už si představují, jak jejich děti budou vyhrávat zlaté medaile na olympiádách a vydělají si velké peníze. To je špatně, protože rodiče hned odmala naloží na bedra dětí hrozně velká očekávání. Přitom máma s tátou by měli být ti, kdo je nejvíc podporuje v tom, aby se hýbali, měli zdravý životní styl, udělali si kamarády. Protože sport je obecně skvělá příprava na život.

 

Naučí se fungovat v kolektivu, jsou odolné, osvojí si prvky fair play. Je třeba mít i disciplínu. Někdy se stane, že se dítěti na trénink nechce. Rodiče jsou od toho, aby jim v tu chvíli řekli: „Pojď, nebudeš litovat, užiješ si to.“ Aby děti zjistily, že když tréninky nevynechají, budou se zlepšovat, což jim udělá ještě větší radost. I naší Leontýnce se stane, že nechce na gymnastiku nebo na tenis v autě skoro brečí. Potom přiběhne úplně nadšená a když mě vidí radostně křičí: „Maminko, to bylo skvělý!“ Přesně tohle jsou momenty, při níž je role rodiče důležitá. Má být ten, kdo je někdy tvrdší, na druhé straně svoje dítě maximálně podporuje. Když se mu nedaří, povzbudí ho a ne mu ještě víc naloží. 

 

S přibývajícím věkem je nutné, aby rodiče respektovali trenéry a nechali jej dělat svoji práci. A ne aby vůči nim byli negativní a chtěli si to řídit sami. Je totiž třeba si uvědomit že ne z každého bude Pastrňák nebo Ledecká tohle jsou krásné sportovní příběhy. Vedle nich jsou, bohužel, tisíce smutných. Proč?! Vždyť sport má být zábavou.

 

Jenom malinké procento dětí to dotáhne až na vrchol. Je přece krásné si jít po práci jen tak pro radost něco zahrát. Tak proč to hrotit na sílu na nejvyšší úroveň a hned od mala. Spousta rodičů by si měla uvědomit, že profesionální sport je hrozně náročný. Když bude mít dítě talent a bude to milovat, tak je fajn, aby ho rodiče podporovali o to víc. I tak musí zůstat v roli jejich parťáka který je bude maximálně podporovat a ne stresovat.

 

Bohužel už teď v tenisu vidím extrémy. Se svou dcerou Leontýnkou jsme byli na prvním baby turnaji a za plotem stáli rodiče, kteří na svoje pětileté děti sprostě řvou, nadávají jim. Co si z toho to dítě má vzít? Má v 5 letech chodit na tenis se strachem z toho, že prohraje? Není dobře, aby se dítě kdykoliv během své kariéry bálo vlastního rodiče nemluvě o tom, když je ještě malé.

 

Jsou i případy, kdy rodiče učí děti podvádět. Vstávají mi vlasy hrůzou, když slyším příběh o tom, že rodiče zadluží celou rodinu s tím, že se jim to jednou vrátí. To přece nikdo nemůže myslet vážně, aby synovi nebo dceři naložil na bedra existenci celé rodiny. To je přece strašná zátěž. Co může být pro dítě horší než pocit, že zklame vlastní rodiče. Natož když mu dají najevo, že když mu to nepůjde, nebudou žádné peníze. To může skončit akorát tím, že dítě bude neustále u sportovního psychologa

 

Dítě musí mít před rodiči respekt. Nesmí se jich bát. Hrozně mě mrzí, kolik kolem sebe, i v mém oblíbeném tenisu, vidím smutných příběhů. Kdy nesoudní rodiče toho na děti naloží hrozně moc. Mám dojem, že obecně by to ve společnosti mělo být založené jinak je třeba upřednostnit, jak sport pomáhá a děti při něm zažijí krásné emoce než aby je nervoval a měli s ním spojený strach.

 

Porážky patří k životu i ke sportu. Není to tak, že bychom se měli pořád smát, někdy jsou součástí cesty také slzy v dětských očích, když prohraje. Pak je tam rodič od toho, aby ho podpořil. Nejhorší je, když dítě brečí jenom kvůli tomu, že má strach, že mu rodič po porážce bude nadávat.

 

Moc bych si přála, aby se v tomto směru sportovní prostředí zlepšilo.

 

 

Zdroj článku: 

• Sport Magazín, 28.3.2025 – příloha deníku Sport; © CZECH NEWS CENTER, a.s.

 

 

viz také

• Seznam článků pro rodiče a hráče