Honza Knězů o postupu do Národky

Ahoj Honzo, máme po postupové sezóně. Jak užíváš trenérské volno?
„Ahoj Martine. Pár florbalových víkendů ještě bylo, ale už by to volno trochu mělo začít. Těším se na volné víkendy, těch moc nebylo, takže ty chci využít. Ne, že by mě výlety do Opavy nebo Nového Jičína nebavily, ale přece jen bych radši něco jiného.“

Byla to tvoje první sezona v pozici trenéra áčka a hned jsi vrátil tým do třetí nejvyšší ligy. Pojďme se vrátit na začátek. Co byl vůbec ten první impulz a hlavní důvod odložit florbalku a stoupnout si na střídačku?
„Myslím, že už jsem to říkal. Impulz to úplně nebyl žádný. Po minulé sezóně mi byla nějakým způsobem nabídnuta pozice trenéra, kterou jsem na sezónu přijal. Můj plán byl ale popravdě jiný. Chtěl jsem si v klidu chodit na tréninky a hrát za béčko, takzvaně bez nervů a s chutí. Za béčko jsem sice něco nahrál, ale bez tréninků na florbalce, takže zbytečný čas pro mě a vůbec jsem ze sebe neměl dobrý pocit, protože to stálo bez tréninků za nic z mého pohledu. Nějak jsem to tam odehrál, to není takový problém, ale ten pocit byl nijaký, teda kromě toho, že jsem byl trochu víc součástí týmu, než jsem jako trenér na áčku, to mě bavilo. Jo, jasně, někdo může říct, že jsem normálně mohl trénovat s klukama, ale to není ani jedno na 100 %, takže taky zbytečný. Tohle bych rád změnil, přece jen mi to trochu chybělo.“

V béčku jsi měl, jak říkáš, takový pocit nijaký, ale jaký jsi ze sebe měl pocit v áčku jako trenér? Převzal jsi tým, který sestoupil do Divize. Jaká jsi měl očekávání před sezónou – reálně jste si věřili na postup?
„Pocit to nebyl nijak zvláštní, přece jen jsem jako trenér působil u jiných kategorií. Celkem rychle se nám i povedlo nastavit si nějaké hrany a vztah mezi mnou a hráči. Vlastně, když nad tím teď přemýšlím, tak letní příprava pro mě byla zvláštní. Přece jen, když jsem viděl kluky, jak umírají na kopcích, nebo někdy i v hale, bylo mi líto, že toho nejsem součástí a nikdo na mě neřve, abych zrychlil, že musím běžet rychleji. Hele, já mám vždy velké nároky, takže už na první společné schůzce jsme si jasně řekli, že cíl je postup. Nikam jsme to nehlásali, ani já, protože stačilo, jaký tlak jsme si na sebe vytvářeli sami uvnitř týmu a nechtěl jsem ještě zvenčí tlak na hráče, i když jsme trochu cítili, že diváci by rádi postup. Pokud by se cíl nepodařilo naplnit, mohli bychom si alespoň pořádně zhodnotit sezónu a zanalyzovat co, proč, jak a jestli na to vůbec máme.“

Kdo tě zná, tak ví, že pro tebe je fyzička základ. Jak velkou roli hrála fyzická kondice v porovnání s ostatními týmy?
„Já jsem to říkal od začátku, že my musíme být fyzicky připraveni hrát do konce dubna. Když jsi fyzicky připravený, je větší pravděpodobnost, že bude i hlava ready hrát a podávat výkony dlouhodobě. Když není hlava, už se na konci nechce, hledají se výmluvy a v hlavách se bývá už na prázdninách. Hlava je důležitá, můžeš mít naběháno, ale neprodáš to, ale to je na dlouho. Fyzicky se připravíš „snadněji“, ale bolí to no a prostě bez fyzické přípravy to nejde, to ať mi nikdo netvrdí, že jen hlava to dlouhodobě zlomí. Hlava zlomí nějaký zápas, rozhodně ne půlku sezóny. Takže základ je pro mě pořádná dřina, hlava k tomu a samozřejmě dovednost (nemůžeš být úplný šmatlák), když to je, je to pak celé snazší. Ale abych odpověděl na otázku – v hodně zápasech jsem cítil, že fyzicky máme navrch. Byl jsem i rád, že si toho často všimli i hráči, že soupeř už nemůže. Nejvíc se to projevilo v sérii s Jičínem. Soboty byly hodně vyrovnané, ale neděle jsme cítili, že patří nám. Já jsem před víkendem u nás za stavu 1:1 říkal scénář, který bych si přál a který snad nastane – pokud sobota bude hodně vyrovnaná, až do konce, a nám se podaří zvítězit, věřím tomu, že neděle bude patřit nám. Předpoklad byl správný, dokonce až moc přesný.“

Sezóna byla dlouhá. Byla série výher, ale i proher. Zaznamenal jsi v týmu krizový moment?
„Hele, já jsem se snažil vzít si z každé výhry i prohry něco. Hodně mi v hlavě utkvěl zápas s Letohradem, kdy jsme jeli na výlet. Tam jsme přijeli a všechno bylo špatně a všem nám došlo, si myslím, že to nebude tak jednoduché. Tam dvě třetiny nebylo z naší strany nic – žádný pohyb, žádné sebevědomí, nic. Až ve třetí třetině jsme vlastně naskočili do zápasu, takže tenhle zápas mi hodně utkvěl v hlavě. No a pak samozřejmě lehká krize po Opavě, kdy jsme už měli nůž na krku. Kromě toho, že jsme prohrávali 0:2 a byli krok od vyřazení, měli jsme bilanci z posledních šesti zápasů 1:5, takže to nebyla ideální forma. Když hodně odhalím zákulisí, nebylo to moc dobré. Já jel z Opavy naprosto vytočený v neděli, protože jsem cítil, že jsme měli vést 2:0, ale místo toho to bylo 0:2. Navíc jsme tři zápasy v řadě neměli absolutně žádnou kontrolu nad zápasem, tam se ty zápasy prohrály. Popravdě jsem se chtěl na týden někam zavřít a vyvztekat se, ale už v úterý nás čekal trénink a v pátek se hrálo, takže moc času na nějaké záchvaty vzteku nebyl a ač bych rád přišel na trénink a začal na všechny řvát, tak to nešlo. Nemyslím to tak, že za to mohli jen hráči, ale přece nebudu řvát na sebe (smích), to je jedna z mála výhod trenéra. Zvolil jsem jinou formu mého odreagování – vybíjenou. Pro začátek jsem si vzal všechny míče já a začal to tam sázet, ale klasicky se to zvrhlo, protože říkat někomu „nestřílej mi na hlavu hlavně“, je jako tomu dotyčnému říkat „nestřílej na bližší do šibenice“, stejně to tam vždycky pošle. Během tohoto a dalšího tréninku jsme přepnuli do módu „všechno je dobře“ a sérii nakonec zvládli otočit.“

Byl někdo, kdo tě výkonem nebo přístupem v sezóně výjimečně překvapil?
„Tohle nemám rád. Samozřejmě jsou hráči, kteří mě překvapili, ale jakmile začnu jmenovat, tak vždycky na někoho zapomenu. Hodně mě přístupem potěšili hráči, kteří se z různých důvodů neocitli na hřišti (zranění, mimo nominaci, omezení soupisky), ale přesto přijeli na pohár zranění, viz Kuťa třeba, nebo jeli na zápas s týmem, i když věděli, že hrát nebudou (zranění, po nemoci, omezení soupisky) – Luky, Marťa, Míša, Aleš, Kóca. Tohle jsou takové malé detaily, které pak dělaly ten celek, a to mě opravdu těšilo. Jo, a ještě veterán Marrak, který dopředu věděl, že bude 16. hráč, protože budou hrát mladší, a přesto jel. Takže tenhle přístup bych rád vyzdvihl, ale nebyli to jen tito jmenovaní. Jo, a ještě Papík, který jel z přijímaček… no, nechci dál jmenovat, protože každý tam má svůj podíl mimo hřiště v přístupu.“

Navštívil jsem pár tréninků a musím říct, že sranda šla bokem. Jak důležitý byl pro tebe přístup na trénincích?
„Ne, že by šla sranda úplně stranou, ale opatrně. Co si budeme – a sám jsi to viděl – já nemám nějaká extra propracovaná cvičení a ukázkový trénink. Mám tam celkem jednoduché věci plus nějaký pohyb, co se mi hodí do hry. Jinak hodně hry a těchto herních cvičení, žádná věda. Na druhou stranu 100% přístup očekávám jak od hráčů, tak od sebe, přes to nejede vlak. Já se snažím sledovat každou střelu, každou nahrávku, kličku, náběh atd., a to i když jedeme na obě strany, ale to už je fakt náročné – a očekávám, že všechno tohle hráči pojedou také naplno! Takže jednoduše – očekávám, že všichni na tréninku budeme hlavami 100% v tréninku.“

Byl to tvůj první rok jako trenér, tým jsi znal ze strany hráče. Ale v čem jste jako tým nejvíc vyrostli oproti předchozím sezónám?
„Tak to nevím. Co se podle mě trochu změnilo, tak byly emoce. Já jsem úplně nesnášel, když jsme dali gól a sotva jsme si plácli, hlavy svěšený, emoce žádný. Protože dřív jsme se chovali, jak kdybychom každý z nás dal 25 gólů za sezónu, přitom jsme neměli ani 20 bodů, to vypadalo tak jako poloarogantně. Já si myslím, že je potřeba ty góly oslavit, protože nikdo nám je nedal a ani nedá zadarmo. Samozřejmě má to svoje hrany, co se týče skóre a jiných věcí. Těžko říct, možná to letos bylo ovlivněné tou cestou za tím postupem, kdy jsme si fakt před každým zápasem od začátku sezóny řekli, že víme, o co hrajeme. A druhou věcí byli hráči mimo sestavu v zápase, kteří hlavně na domácích (ale často i na venkovních) zápasech byli na střídačce s námi a prožívali to s hráči, místo aby dělali chytrolíny s pivkem na tribuně. Rád bych řekl, že jsme vyrostli takticky, ale nevím – často se nám to pak rozpadlo, hlavně první 2 zápasy v Opavě (smích), tam šla taktika po 1. třetině vždycky do kytek.“

Každá sezóna má svůj moment. Jaký největší “highlight” sezóny ti utkvěl v hlavě?
„Je mi jasný, že diváci by řekli otočku z 1:5 proti Jičínu. Já úplně nejsem ani teď tak unešený, protože dostat se do 1:5, abychom pak otáčeli v posledních vteřinách, to úplně nemusím. Ale zůstanu u Jičína. Pro mě to byla asi celá série s Jičínem. U nich první zápas prohra, kdy jsme si vlastně v šatně neřekli nic špatného po zápase, udělali jsme minimum chyb a prohráli. Neděle už od srazu v šatně byla hodně pozitivní, bez zbytečného tlaku, a celý zápas (stejně jako sobotní) tam kluci žrali parkety. Reakce hráčů, když jsem stáhl sestavu, byla: „pojďme podporovat“. Tam to byly 2 absolutně týmové výkony a i cesta busem domů byla taková ulevující a příjemná. A domácí 2 zápasy – sobotní otočka a nedělní válec. Co možná stojí za zmínku, je to, že jsem oba dny nemohl skoro mluvit. Takže jsem měl svého tlumočníka Kócu, který tlumočil můj pozápasový proslov v šatně nebo pokyny během hry. Tohle bylo takové vtipné, hlavně když jsem potřeboval zakřičet u oslabení, že jsme na 2 kompletní obranný, a on mi zrovna zmizel – to mi málem prdla žilka.“

Po roce jsi vrátil tým do třetí nejvyšší ligy. Co pro tebe osobně tenhle úspěch znamená?
„Po posledním hvizdu to pro mě osobně znamenalo úlevu. Je potřeba říct, že já toho moc nevrátil, ale spíš kluci. A nejsou to nějaké populistické řeči. Sám bych bez hráčů neudělal vůbec nic a na tréninku bych sám mohl leda běhat kolečka s míčkem nebo tak. Mně by to teda zrovna úplně nevadilo běhat hoďku a půl kolečka v hale sám, ale moc výher by nám to nepřineslo. Takže si nechci brát přehnaný kredit za práci hráčů, ale jsem rád, že jsem toho byl součástí. Reálně prostě jako trenér hráče potřebuji a potřebuji jich hodně, sám toho moc nezmůžu. Ideální je, když i hráči trochu potřebují mě, ale myslím, že od června do srpna by mě nejradši neviděli.“

Pelhřimov v uplynulé sezóně měl největší návštěvnost. Jak důležití byli pro vás fanoušci, zvlášť v klíčových zápasech?
„Jo, naši fanoušci, to je fantazie. Myslím, že i poslední výjezd do Opavy se dal brát jako domácí utkání, protože atmosféra od našich fanoušků byla úžasná. Bylo super, že se to povedlo, a hlavně jakým průběhem, že si ten poslední zápas museli užít i fanoušci. Já bych ale rád ještě vyzdvihl i naše pořadatele a celkové pořádání utkání mužů. Ono jinde tyhle videa a jiné věci nejsou úplně běžné a atmosféra je tam spící. Po zápase máme fotky, videa, různé sestřihy, je tam kolem hodně práce od spousty lidí. A ještě trochu bych rád vyzdvihl našeho DJ Vojtu Rejzka. Ono to dělá hodně a Vojta má cit pro tu hudbu na zápasy – teda aspoň dle mého názoru – a často se zaposlouchám a užívám. Je jasné, že všem se nikdy nezavděčí, ale kdyby tu byla větší demokracie a hrály by písničky jako k**** Leo a podobné žánry, to… no to ne, to nejde. Vojta se bohužel rozhodl v další sezóně neplnit tuto přehlíženou, ale důležitou funkci a já tímto doufám, že změní ještě názor, jako já.“

Postup jste si zajistili v baráži, kterou jste prohrávali 0:2. A nakonec jste to obrátili na 3:2 a slavili postup. Jak jsi prožíval poslední sérii?
„Bylo tam hodně smíšených pocitů. Po posledním zápase s Hornets, který jsme vůbec nezvládli, jsme se museli poprat s lehkou absencí na následující víkend v Opavě, ale věřil jsem, že díky nastavené taktice by to neměl být problém, a odjížděl jsem sebevědomě. Taktika nám vydržela zhruba 1. třetinu, kdy to vypadalo moc dobře. Pak jsme ale upadli do módu chaosu, na hřišti jsme si začali dělat každý co chtěl a stejně jako proti Hornets jsme v zápase neměli absolutně nic pod kontrolou, jen jsme řešili kraviny, to bylo hrozný. Takže prvotní pocity po víkendu byly přesně takovéhle: „jo, dobrý, tohle jsme podělali, ale nejhorší je, že doma můžeme zahrát výborně a stejně to nemusí stačit“. Ale jak jsem říkal, od úterý už jsem se opravdu těšil, protože to jsou ty zápasy, pro který se to hraje. Prošli jsme si nějaké věci, které nám pak ve finále hrály do karet a ze kterých padaly góly. Takže sérii s Opavou jsem si užíval od stavu 0:2 až až (smích).“

Áčko se vrací zpět a ty opět v roli trenéra. Jaký máš s týmem cíl a na co se nejvíc těšíš?
„Cíl jsme si řekli opět na společné schůzce s hráči. My jsme minulý rok všechno vsadili na postup, takže musíme letos najít v sobě znovu motivaci pracovat tvrdě a opět dlouho, protože nevíme, co se může stát. Popravdě, zatím se netěším, ale to přijde. Vím, že to možná někdo neuslyší rád, ale následující sezónu jsem si neplánoval v roli trenéra, spíš jsem se chtěl vrátit do role hráče, a trochu jsem si to i naznačoval v první odpovědi, na kterou jsem odpověděl před x týdny — ale těžký se mnou, abych včas odpovídal (smích), takže promiň, Martine. Ale víš, jak to je: něco si naplánuješ, pak se stane život a je to celý jinak. Navíc začátek přípravy taky nebyl úplně příjemný, takže mám teď takové smíšené pocity. Nic to ale nemění na tom, že odvedu práci na 200 %, to samé ale vyžaduji od hráčů. Máme totiž na čem pracovat, protože s týmy co skončili nad námi v Divizi, máme zápornou bilanci. A padající Opavu jsme porazilli těsně 3:2. Týmy, které skončily pod námi nepostoupily, takže jsme možná taková hrana Divize a Národky. Je před námi hodně práce “

Letní příprava začala. Jak bude probíhat?
„Letní bude klasicky dřina. Začali jsme v červnu a ten je primárně venku, sem tam nějaká hala. Kluci tam mají nějaké dovči, s tím se počítá. Čeká nás pohár na konci srpna, tam očekávám a vyžaduji velkou účast. Jinak co se týče nasazení, jsem spokojen. Takový Viki má zatím 100% docházku, to bude neuvěřitelný zvíře. Uvidíme. Zatím co se týče nasazení, tak jsem spokojen a potěšen.“

Skončil Martin Blažek i Martin Kos. Jedni z hlavních hráčů. Plánuješ nějaké posily?
„No, oni neskončili jen tito dva. Jak jsem nakousl nepříjemný začátek přípravy, tak jsem narážel na tohle. Třeba Kóca se dlouhodobě snažil dát zdravotně do kupy, koupil kvalitní obuv na trénink a vlastně po jednom tréninku končí. Bohužel není jediný. Jak říká Jirka Žáků: “je to živý.” Tady se nedá na nic spoléhat. No a k Martinům. Oba jsou samozřejmě pro tým velká ztráta, jak na hřišti, tak mimo něj. Oba mají zkušenost z těžkých zápasů a odehráli hodně zápasů na hraně, kdy třeba jejich výkon znamenal úspěch či neúspěch týmu. Ono totiž zatím těch hráčů tady moc nemáme, co zažili tyhle momenty, kdy se postupovalo, sestupovalo, bojovalo se několikrát o udržení. Jedna věc je na těchto zápasech být přítomen, druhá je hrát, a pak je opravdu hrát a rozhodovat — a s tím posledním měli oba hodně zkušeností, takže tam vidím ztrátu. Když to pak vezmu ještě jednotlivě, tak třeba takový Bláža vždycky byl mezi prvními, kdo plnil nějakou taktickou změnu, ať byla jakákoliv. Jednou to byl full press po celém hřišti a Martin vždycky šel první, i když mu to nechutnalo, tak šel v tomhle příkladem, takže to bych rád vyzdvihl. No a druhý Martin to měl se mnou těžký. Všichni víme — já úplně — kde jsou Martinovy přednosti a silné stránky, v jaké fázi hry a tak. Já jsem bohužel nedokázal Martina v tomto směru úplně využít. Důvodem byl kolektivní úspěch, kdy jsem potřeboval hráče, který si vezme nevýraznou (ale důležitou) úlohu na hřišti, ze které každý utíkal a tlačil se do situací, které by spíše vyhovovaly Martinovi. Martin hrál tam, kam jsem ho postavil, a často jsem ho i rotoval na postech nebo v lajnách — a vždycky bez problému, vlastně oba Martinové. Takže pro nás to je ztráta, ale třeba si ještě přijdou strčit. Na druhou stranu se uvolnily důležité role v týmu, po kterých mohou (a doufám, že skočí) jiní hráči. A co se týče posil… definuj “posila”. Zatím jsem v jednání s nějakými hráči, kteří by rozšířili náš úzký kádr, a jestli to nakonec budou ty posily, to se uvidí časem.“

Děkuji, Honzo. Držím palce v nové sezóně a těším se opět na skvělá utkání.
„Já se těším na kvalitního turka z kvalitního hrníčku před domácím zápasem — to jsem zapomněl zmínit.“