Kdybych měl víc času, v tělocvičně by se mě nezbavili, říká Jan Zrzavý

Začnu trošku smutně. Letošní sezona skončila kvůli koronaviru předčasně. Co jsi na tenhle nečekaný konec jako fanoušek říkal?
Nadšený jsem z toho samozřejmě nebyl. Sotva začalo play-off, což je specifická soutěž, jiné emoce, všechno jde prostě stranou. Mrzí mě to.

Věřil si, že se play-off ještě rozjede?
V první chvíli jo. Po čtrnácti dnech jsem očekával, že se bude hrát dál, ale dopadlo to bohužel trošku jinak. Nedá se nic dělat, zdraví je přednější.

To je pravda, nejen florbal musel v tomhle případě na druhou kolej. Co jsi říkal na výkony mladíků, kteří se k áčku před sezonou zapojili?
Na začátku jsem byl hodně zvědavý, jak přežijí ten obrovský skok z dorostenců mezi chlapy a musím říct, že mě příjemně překvapili. Začátek sezony se jim hodně povedl, ale postupem času se u nich začala projevovat mladická nezkušenost. Tímto obdobím si ale prošli všichni a když na sobě budou makat, můžou to někam dotáhnout. Moji hlasitou podporu z tribuny mít budou.

Myslíš si, že kluci do týmu zapadli?
To musí říct sami, od bubnu to vypadá dobře. Akorát se musí ještě naučit trošku mluvit, protože těch tři sta kilometrů tam a zpět v tichém autě vůbec neutíká (smích).

Mluvíš o hlasité podpoře, která je v tvém případě doslova elektrizující. Jak dlouho už vůbec ženeš Spartakovce za úspěchem?
Počkej, musím se podívat do análů (smích). Začínal jsem jako sedmihlavá saň v sérii play-up při opětovném postupu do první ligy, což bylo před osmi lety. Fakt to letí. Pár blan na bubnu už jsem musel vyměnit.

Jako bubeník ses osvědčil dokonale. Před časem si ale nebyl sám.
Je to tak, bubnovat mě vlastně naučil Kuba (Petr Kubíček st.). Ukázal mi, jak do toho mlátit, kdy a jak fandit, protože jsem do té doby uměl zakřičet jen "do toho". Velký dík patří i zbytku tehdejšího kotle, že mě vzal mezi sebe.

A tak se vlastně zrodila legenda mezi pelhřimovskými fanoušky.
Nevím, jestli legenda, ale určitě stálice. Jednou jsem si řekl, že si udělám výlet na venkovní zápas a kluky překvapím. Od té doby jsem nechyběl ani na jednom, a to i venku! Podle mých statistik jde přibližně o dvě stě šedesát zápasů. Za ty roky jsme toho společně zažili už celkem dost a věřím, že ještě zažijeme.

Povídal si o sedmihlavé sani, kde jsi k této přezdívce přišel?
Tuhle nálepku mi dali v komentáři po utkání v Králově Dvoře (smích).

Co na tyhle výlety říká tvoje drahá polovička. Nebyla by radši, kdybys byl víc doma?
Po těch letech v manželství je ráda, když na chvilku zmizím (smích). Ne, vážně, na začátku se jí to nepozdávalo, ale postupem času jsem jí přesvědčil, že Spartak je nejvíc. No a dneska už se těší, až bude sobota a půjde se mnou na florbal. Vždycky, když odjíždím na venkovní zápas, mi říká, abych jí dal hlavně vědět, jak kluci hrají. Zatáhnul jsem do toho celou rodinu.

Takže jsou doma vlastně všichni spokojení.
Dá se to tak říct. Když se vyhraje, je to veselejší, když ne, je to zase naopak. Pak si ale vždycky řekneme, že je to jen sport a jedeme dál. Vždy se ale těším na další víkend, kdy můžu jít zafandit všem kategoriím Spartaku. A kdybych měl toho času ještě víc, v tělocvičně by se mě nezbavili (smích).

Je nějaká série, na kterou rád vzpomínáš?
Všechny série jsou nezapomenutelné, ale nejvíc mi v paměti utkvěli dvě šťastné z play-down. První byla s Kopřivnicí. U nich jsme dvakrát prohráli, doma pak vyrovnali a pro rozhodující bod jeli zase k nim. Šlo o vyrovnaný zápas, který v prodloužení rozhodnul Milan Bína, dnešní superligová hvězda. Vidím to jako dneska.

A ta druhá?
To byla ta s Black Angels, kterou jsme vyhráli 3-1 na zápasy. Myslím, že tenkrát vznikl slavný hit z Opavy, rychlík jede do Prahy, který zní Saunou ještě teď (smích).

Za áčko už několik let hraje tvůj syn Lukáš. Vytýkáš mu třeba, když nehraje dobře?
Do toho mu vůbec nekecám. Za prvé tomu nerozumím a za druhé ho do velkého florbalu uváděl Martin Kos, což je legenda pelhřimovských obranných řad, takže měl toho nejpovolanějšího učitele (smích). Po zápase prohodíme jen pár slov a jdeme spát. Sám nejlíp ví, co má hrát.

A co ty, jak jsi na tom s florbalkou v ruce?
Já s ní umím bouchnout jen do bubnu (smích). Ne, vážně, jako Husákovy děti jsme mastily na asfaltu před panelákem naší extraligu s tenisákem a v rukou měly Sulovky nebo Artisky. To jsou značky hokejek, kdyby to náhodou mladší ročníky nevěděly. Byli jsme vlastně takoví předchůdci florbalu.

Jak vidno, ke sportu jsi měl vždycky blízko.
To jo. Dokonce si troufám tvrdit, že nejsem úplný antitalent. Baví mě všechny míčové hry. I teď si zajdu občas pinknout tenis, nebo zahrát volejbal, kterému jsem se zamlada závodně věnoval.

Kvůli koronaviru tvůj buben na čas utichnul. Čím se teď o víkendech bavíš?
Teď se věnuji manželce a dětem a tiše vzpomínám, jaké by to bylo na florbale (smích). Hodně mi to chybí, ale už stříhám metr do začátku nové sezony. Asi teď budu víc aktivní na sociálních sítích (smích).

Jako vážně?
V mém věku je to asi trošku divný, ale uvidíme, nechme se překvapit (smích).

Z postupu do play-off si měl obrovskou radost, ale během pár dní bylo všechno pryč. Stihl si ho alespoň oslavit?
Vůbec ne. Já věřím, že tohle všechno brzy skončí a ten konec sezony i postup ještě s týmem dodatečně zapijeme. Navíc mě mrzí, že neklapla ta sázka s Kócou (Tomáš Kocián). Takhle musím vymyslet něco na další sezonu.

O co šlo?
Já jsem Zrzavý a on zrzavý, takže jsme se vsadili, že kdo prohraje, půjde na blond (smích). Kóca měl dát během play-off tři branky, ale bohužel na to nedošlo. Je potřeba ty mladé kluky trošku popíchnout, aby se víc snažili, protože se jim občas nechce. Alespoň já to tak z tribuny někdy vidím (smích).

Jak si zmínil, pomalu krátíš metr. Do áčka by mělo přijít několik dalších mladíků, kteří jsou příslibem hlavně do budoucna. Co od nich i sezony očekáváš? Přece jen se proslýchá, že by mohlo pár zkušených borců skončit.
Asi to tak bude. Jedna generace, která tady byla vlastně od začátku se postupně přesunuje do béčka. Věštit budoucnost ale úplně nechci, nicméně věřím, že když budou do týmu přicházet nadějní mladíci, čekají nás krásné roky. Jen je potřeba, aby jim ti starší předávali zkušenosti jako dostávali oni sami od všech legend Spartaku.

A že jich za ty roky bylo.
Přesně tak, zrovna málo ne. Ti, co se kolem florbalu v Pelhřimově pohybují, dobře vědí, o koho jde. Za to, kam až místní florbal dostali, bych jim chtěl hrozně moc poděkovat. No a na mě je, abych i nadále vytvářel takovou kulisu, která kluky požene za vítězstvím. Nezbaví se mě, dokud mi nedojde hlas (smích).

Věříš, že se Spartak ještě někdy do 1. ligy vrátí a bude v ní hrát důstojnou roli?
Samozřejmě! Každý správný fanoušek musí věřit. Odjakživa jsem optimista, takže věřím, že si tady tu první ligu v budoucnu šťouchneme.

Chtěl bys závěrem ještě něco vzkázat?
Hlavně bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří se starají o chod klubu, protože to dělají ve svém volném čase. A dělají to opravdu dobře! Dál bych chtěl pozdravit všechny hráče a hráčky od těch nejmenších, až po veterány. Držte se a na podzim se budu těšit za bubnem.
P.S.: Vojto, příští sezonu jedeme zase do Mordoru.