Při vypjaté situaci někdy zapomínám fotit, přiznává s úsměvem Jaroslav Šulc

Za zápas nafotí kolem 600 snímků, které pak několik hodin u počítače upravuje. I proto bere fotograf pelhřimovských florbalistů Jaroslav Šulc probdělé sobotní večery už jako běžnou rutinu. Kvůli koronaviru se teď ale nehraje, a tak tráví volné chvilky u vody.

Takže by se dalo říct, že jste zapocenou halu vyměnil alespoň na čas za pobyt na čerstvém vzduchu.
Ano, ale je to nezvyk. Přece jen jsem zvyklý na víkendy vyplněné florbalem. Zase mám čas na to rybaření, které je mým mnoholetým koníčkem. Rozhodně ale nejsem žádný masař, spíš u toho relaxuju (smích).

A taky vám určitě nezabere tolik času.
No, to máte pravdu. Za šedesát minut hry udělám kolem šesti set fotek, takže mi jejich následná úprava několik hodin zabere. Proto bych chtěl touto cestou poděkovat mojí manželce Daně za neuvěřitelnou toleranci a trpělivost, kdy mnohdy celé sobotní večery a nedělní dopoledne trávím u počítače.

Jakožto bývalý novinář vím dobře, o čem mluvíte. Kdy jste vůbec k focení poprvé přičichl?
To mi bylo zhruba deset. Fotil jsem na sovětskou mechanickou dvouokou zrcadlovku Lubitel a merčil hlavně na přírodu a rodinu. Už jako dospělý jsem přesedlal na kompakty, které jsem využíval na focení dovolených a mých dvou dětí.

A pak došlo taky na sport...
No, nevím, jestli se dá balet nazývat sportem, ale asi jo (smích). Tenkrát jsem zvěčnil svou dceru Martinu, která ho navštěvovala v zušce. A za čas došlo i na florbal, když ho syn Michal začal hrát. To už jsem měl v ruce zrcadlovku Canon. Hodně jsem se ze začátku pral se světelnými podmínkami v hale, s čímž mi neskutečně pomohl kolega Miloslav Paták. Jemu za hodně vděčím a musím říct, že jsou jeho snímky stále bezkonkurenční.

Vaše fotky se ale fanouškům i samotným hráčům taky moc líbí.
To jsem rád. Samotné focení florbalu není opravdu žádná legrace. O nedostatku světla už jsem mluvil a když se k němu přidá rychlost hráčů, zbývá mi na reakci několik málo setin vteřiny. Někdy se mi podaří zachytit zajímavou situaci, ale je to více méně věc náhody, kdy jsem v ten správný čas na správném místě. Zkrátka to není jako fotit portrét v ateliéru nebo v přírodě, kdy máte na všechno dostatek času a objekt vám postojí. Pokoušel jsem se to několika hráčům vysvětlit, aby na hřišti spolupracovali, ale moje prosby nebyly vyslyšeny (smích).

Nevyslyšel je ani váš syn Michal, který hraje od loňska pravidelně za áčko?
Ani ten (smích). Rozhodně to ale není tak, že když mám v áčku kluka, že bych fotil hlavně jeho. Fotím, jak mi to přijde pod ruku. Samozřejmě se neliším od jiných rodičů, takže jsem rád, když ho vidím na palubovce a stejně tak prožívám jeho úspěchy i neúspěchy.

V jeho florbalových začátcích ale váš objektiv mířil hlavně na něj, ne?
To ano, ale uvědomil jsem si, že ne každý rodič může vyjíždět se svými dětmi týden co týden na nějaký zápas a tam sledovat jejich hru. Proto jsem se snažil fotit každého pelhřimovského hráče, aby se pak mohli jeho rodiče, prarodiče a kamarádi pokochat svým sportovcem alespoň na fotografii. A tato snaha mi zůstala až do současnosti, kdy se z malých capartů stali dospělí.

To je hezké, málokteří hráči mají své kariéry takhle zmapované.
To je fakt. Třeba Michal hraje florbal od šesti let a v tu dobu jsme byli s manželkou jedni z mála rodičů, kteří nechyběli doslova na žádném zápase. A to nejen na těch domácích. Takhle mají kluci alespoň obrazově na co vzpomínat.

Nemrzí vás někdy, že si zápas za objektivem tak neužijete, jako fanoušci na tribuně?
Přiznám se, že trošku jo. Nemohu vyskočit ze židle a začít tleskat, jako bych byl v kotli. Tu radost prožívám pouze vnitřně. Hru samozřejmě sleduji a někdy se mi dokonce stane, že při nějaké vypjaté situaci zapomínám fotit, což je známka toho, že nejsem profík (smích). To jde taky poznat z mé skromné výbavy.

Focením se sice neživíte, ale zaslechl jsem, že jste se kolem něj točil i v pracovním životě.
To už je dávná historie. Osmnáct let jsem dělal u jednoho policejního útvaru, kde jsem přišel do styku s foto a video technikou na hodně profesionální úrovni. Teď už jsem pátým rokem obyčejným úředníkem na úřadě v Pelhřimově.

Odbočím od focení. Co říkáte na mladou krev, která teď celkem v hojném počtu proudí v mužském áčku?
Podle mého názoru je dobře, že je trenéři nenechávají pouze zahřívat lavičku, protože ty pravé herní zkušenosti získají pouze na palubovce. Jelikož jsem, jako mnoho mých vrstevníků, prošel základní vojenskou službou, tak si vždy vzpomenu na známé úsloví "těžko na cvičišti, lehko na bojišti". A to platí i ve florbale. Klukům nechybí nadšení ani elán, takže věřím, že až se pořádně otrkají, budou áčku hodně platní.

Vy sám jste nějaký sport aktivně provozoval?
Kolektivní ne, když pominu, že jsem v mládí trošku hrával volejbal. S trénováním ani plánováním herní taktiky tak nemám vůbec žádné zkušenosti. Proto berte moje florbalové názory jen jako příspěvek fotografa (smích).

Je něco, co byste rád pelhřimovskému florbalu popřál?
Určitě, aby se áčko dostalo z východní do západní skupiny Národní ligy. Kluci tráví na cestách několik hodin, a to jim k dobrému výkonu vůbec nepřidá. A taky doufám, že se tribuna v hale zaplní florbaluchtivými fanoušky co nejdříve a že si ho všichni naplno užijeme bez jakéhokoliv omezení. To čekání už je opravdu dlouhé.